V žádném článku od odborníka jsem nenašla pravý důvod sebepoškozování, který vidím já, pokusím se to vysvětlit, jak se na tento 'problem' dívám. Odborníci píší něco, co se učili s největší pravděpodobností na škole, že to je porucha a musí se to léčit, ale ono se to léčit nedá, snad jen pomalu odvykat. V jejich článcích najdete pouze to, co to teoreticky je, ale proč to někdo dělá prakticky? Co z toho má? Z těchto článků nevyčtete nic, jen teorii, jak jinak, když to nikdy nezažili. Ten, kdo tím trpí, ten se v tom prostě nenajde.
Takže...sebepoškozování je působení si zranění, je jedno čím, když máte takové stavy je vám jedno, že to něčím bolí víc a něčím míň, hlavně, že to bolí a vám to poznamená. Na okolí a co tomu řeknou lidé se nedíváte, je vám to prostě jedno. Jen chcete na chvíli něco cítit - bolest, nebo se zblázníte. Je to táké časté u depresí, máte psychickou bolest a tak ji vyrovnáváte tou fyzickou, není to způsob jak se zabít, ale způsob, jak se vám uleví. Je to nevysvětlitelný pocit, co zažíváte, ale myslím, že to někteří z vás pochopí až příliš dobře, protože to znáte. Kdyby jste si neubližovali, pak by to bylo ještě horší, takto se soustředíte na něco jiného, na bolest, na krev a na depresi v tu chvíli ne, uleví se vám.
Ale pozor! Když tohle u vás přeroste do takového stavu, že si budete ubližovat čím dál častěji a ani ne v takových situacích (deprese), ale jen lehčích, pak se hlídejte.
Je jen krůček k tomu umět se pořezat do kosti, když vám nevyjde nějaká věc, co vás jen mrzí a jste z ní smutní, nebo jen z nudy. Potom se velmi těžko hledá cesta zpět.
SEBEPOŠKOZOVÁNÍ NENÍ JEN EMO! MŮŽE TO DĚLAT PŘEBA I HOPER! A EMO SE ZASE NEMUSÍ ŘEZAT.